Kultura
hudba
Až do počátku 19. století představovala ruskou národní hudbu vlastně jen lidová píseň. Ve "společnosti" zněla dobová píseň umělá - romance.
U carského dvora a pro vysokou šlechtu byla již v 18. století hrána v Rusku opera italsky - s italskými pěvci a hudebníky.
Pokusy o Ruskou operu byly ruským jazykem, ale hudba v nich zněla italská. Jedinému, komu se podařilo místy se přiblížit k ruskému národnímu tónu byl Alexej Nikolajevič Věrstovskij. Náleží mu proto ve vývoji ruské národní opery asi takové místo, jako jeho vrstevníkovi v Čechách - Františku Škroupovi.
Vytvořit ruskou národní hudbu zvláště v opeře splnil svými díly teprve Michail Ivanovič Glinka, proto je nazýván zakladatelem ruské hudby a můžeme jej srovnat s významem Bedřich Smetany pro českou hudbu. Studoval tedy ruské lidové písně a lidovou nástrojovou hudbu, pochopil hlubokou ruskou melancholii a vžil se do pravého lidového veselí, jeho bájí a pohádek. Toto vše je obsaženo v jeho dílech, které tvořil po návratu ze světa do jeho vlasti.
Nová generace - možnosti cestovat ven - chtějí kvalitní ruskou hudbu - začínají psát programní hudbu. V 1/2 19. století se projevuje i v hudbě silné národní hnutí. Narozdíl do 1. zakladatelské generace ruské národní hudby bytvořené Glinkou, se vytváří skupina hudebníků, kteří přejímají Glinkův odkaz - tj. uctívají ruskou lidovou píseň, ale navíc vyznávají pravdivost a programovanost hudby a její souvislost s poezií. Hlavním představitelem byl Petr Iljič Čajkovskij. Hudba Čajkovského je ovlivněna ukrajinskou lidovou písní. Na jeho tvorbu měli vliv takoví mistři, jako Glinka, Mozart a Šuman. Čajkovskij se též spřátelil s českými hudebníky působícími v Rusku.
umění
Ruské výtvarné umění vycházelo zejména z byzantského výtvarného umění, čerpalo i z asijských a zakavkazských vlivů. Rozvíjelo se od 9.stol. v souvislosti s formováním Kyjevské Rusi. Hlavními centry kyjevského státu byl Kyjev,.
Z Byzance pronikala technika kamenných staveb, freska, mozaika, ikonomalba a knižní miniatury. Ve 12. století se mění styl fresek a mozaik, projevuje se tendence k individualizaci a charakterizaci jednotlivých postav.Také roste v souvislosti s feudální rozdrobeností význam lokálních škol. Od 2. poloviny 11. století se budovaly klášterní opevněné komplexy s redukovanými, obvykle šestipilířovými trojlodními chrámy. Od 16. století byla v Kremlu budována nová opevnění, byl dotvořen soubor chrámů, Moskva rozšířena o novou kupeckou čtvrt Kitajgorod, vybudován chrám Vasilije Blaženého, nové kláštery a formoval se specifický národní typ pravoslavného chrámu. 2. polovině 17. století pronikaly do ruského umění barokní prvky, uplatňované na šlechtických sídlech a palácích, na monumentálních stavbách a chrámech.
V malířství působila dvorská škola, objevili se světští objednavatelé z řad šlechty. V sochařství převládala aplikovaná dřevořezba. Koncem století upadala ikonomalba, pokračující na řemeslné úrovni. V 18. století se prosadila orientace na západní Evropu, převládalo profánní umění – rozvíjela se fortifikační architektura a územní plánování, prosazovala se nová urbanistická řešení, byl budován Petrohrad podle jednotných urbanistických plánů v duchu barokního klasicismu.Novým prvkem byly typizované projekty a stavby a předměstské palácové komplexy. Architektura byla zaměřena na dosažení maximální monumentality a reprezentativnost. Od 40. let 19. století sílila žánrová realistická malba přecházející do sociálně kritické polohy.
. V 70. letech sociálně kritický proud zahrnoval kromě žánrového a portrétního malířství i náměty politické a revoluční a také historickou malbu. V 90. letech nastoupila nová generace ovlivněná impresionismem, symbolismem a secesí, připravující půdu pro zformování moderního ruského umění.
zvyky a tradice
Pascha neboli Velikonoce završuje předlouhý sedmitýdenní půst, který začíná, jakmile skončí veselí zvané Maslenice. Podle juliánského kalendáře však Maslenice (jarní hody) připadají na "druhé sedmidenní" druhého měsíce, kdy církev zakazuje jíst maso a povoluje jen sýr, máslo, mléko a vejce. Odtud také syrný týden. Proto se o svátcích především hodně jí. Podávají se však jen jídla studené kuchyně, žádná teplá jídla ani ryby. Rusové znají i beránka nebo mazanec. Všechna jídla mají svou symboliku, která připomíná smrt a vzkříšení. Je to hlavní křesťanský svátek, a až po něm je Narození Spasitele.
V pravoslavném Rusku oslava vánočních svátků začíná teprve 6. ledna, den oslavy narození Krista Spasitele, a trvá 12 dní. Ruské Vánoce, stejně tak jako evropské, jsou spojením lidových zvyků, rituálů, koled a pohanských pověr. V předvečer Vánoc koledníci obcházejí rodiny a zpívají písně o narození Krista, tím přinášejí do domu přání štěstí, hojnosti a bohaté úrody. V každé rodině stojí ozdobený a osvětlený vánoční stromeček, který představuje strom života, jež se k nám navrátil s narozením Krista Spasitele. Svíčky jsou duchovním světlem a plody jsou znamením věčného království hojnosti. Pod nazdobený stromeček přináší dárečky děda Mráz 1. ledna. Než se usedne k prostřenému vánočnímu stolu, což bývá po vysvitnutí první hvězdy, scházejí se lidé na bohoslužbě, kde zpívají žalmy a vánoční písně.
ruská kuchyně
Ruská kuchyně je tak bohatá a rozmanitá, jako sama rozloha Ruska. Její základy byly položeny především venkovským obyvatelstvem žijícím v často drsných přírodních podmínkách v kombinaci s dostatkem ryb, drůbeže, zvěřiny, hub. leních plodů a medu. Úroda žita, pšenice,ječmenea prosa poskytovala potřebné přísady pro mnoho druhů pečiva, lívanců, kvasu, piva, vodky. Polévkya omáčky nejrůznějších chutí byly založeny především na sezónních nebo uskladněných potravinách, rybách a masu.
Středověk - Tato zcela přírodní jídla, doplněná o koření a speciální postupy pro grilování masa a výrobu zákysu přejaté od Mongolů a Tatarů ve 13. století setrvala v ruské kuchyni dodnes. Rusko bylo navíc už v dobách raného středověku v úzkém kontaktu s Kavkazem, Persií, Osmanskou říší a na severu ji navíc protínala starověká hedvábná stezka. To vše dalo ruské kuchyni nepopsatelný nádech Orientu.
Novověk - Velká územní expanze Ruska od 16. do 18.století přinesla do ruské národní kuchyně ještě více vybroušená jídla a kulinářské postupy. Během tohoto období sem bylo také z ciziny přivezeno máslo, kysaná smetana, dušená masa a ryby, sladké pečivo, saláty a zelená zelenina, čokolády, zmrzlina a nejrůznější vína a likéry. Alespoň pro městskou šlechtu a feudály to otevřelo cestu k začlenění těchto nových surovin do tradiční ruské kuchyně. Výsledek je neskutečně rozmanitý jak v postupu, tak v koření a kombinacích pokrmů.
Od dob Kateřiny Veliké nechala do Ruska každá vlivná rodina dovážet suroviny i personál z cizích zemí – především z Německa, Rakouska a Francie – aby tak přinesla na svůj stůl ta nejvytříbenější a nejojedinělejší jídla. Mnoho jídel, která jsou dnes na Západě považována za tradiční ruskou kuchyni, tak pocházejí především z francouzsko-ruské kuchyně 18. a 19. století.
Polévky hrály vždy v ruské kuchyni velmi důležitou roli. Tradiční ruské polévky jako šči, boršč, rassolnik,soljanka či okroška byly od 18.do 20. století doplněny i o evropské a středoevropské druhy hnědých polévek, čirých polévek, omáček a mnohých jiných.
Téměř všechny ruské nápoje jsou původní a nevyskytují se v žádných jiných národních kuchyních. Jsou to například kvas, mědok, mors, ztužené mléko s rozinkami či vařená zelná šťáva. Mnoho z nich se však již dlouho nepijí.
Nejstarším nápojem je bezesporu mědok. Toto slovo je vlastně ruskou zdrobnělinou pro slovo „med“. Neměl by však být zaměňován s něčím, čemu se říká „stavljennyj mjod“- medovina. Mědok se vyrábí z vody, do níž se přidává malé množství medu a chmele, zatímco „stavljennyj mjod“ je silný alkoholický nápoj složený z ovocné šťávy, velkého množství medu a vodky. Kvas je nápoj vyráběný kvašením obilnin s mírným obsahem alkoholu (do 0,5 %).
