Dějiny

Po celou dobou své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou  mezi Evropou a Asií. První obyvatelé evropské části Ruska se usídlili v deltě řeky Don kolem roku 20 000 př. n. l. Až do příchodu Slovanů, kteří vtiskli Rusku jeho charakter, byly tyto oblasti střídavě ovládány různými kmeny (Huny, Avary).

počátky Ruska

První státní útvar Východních Slovanů  vznikal mezi Baltským a Černým mořem. Za počátek dějin Ruska je považováno založení Novgorodu roku 862. Roku 882 dobyl novgorodský kníže Oleg  Kyjev a založil Kyjevskou Rus - dynastie Rurikovců, která se načas stala hlavní východoevropskou mocností. Roku 989 přijal kníže Vladimír I. křest , což zařadilo Rus mezi východokřesťanské země. Okolo roku 1020 vydal Jaroslav Moudrý první zákoník, tzv. Ruskou pravdu.

V 11. a 12. století byla Rus oslabena vnitřními boji a ve 13. století utrpěla invazí mongolských hord  byla ovládnuta Zlatou Hordu, jež se postupně dostala do rukou muslimských Tatarů. Expanzi ze strany Švédů a Řádu německých rytířů zastavil kníže Alexandr Něvský.

Rus pod Moskvou

Koncem 13.století začalo nabývat na významu moskevské velkoknížectví. Moskva se stala roku 1325 sídlem hlavy pravoslavné ruské církve - patriarchy. Země však byla nadále musela odvádět daně Zlaté Hordě. Roku 1380 využil moskevský velkokníže Dmitrij Donský vnitřních problémů mezi Tatary a porazil je. Moskevský stát se však stal na Tatarech plně nezávislým.Tataři přišli o politickou moc, nicméně dodnes tvoří nejpočetnější menšinu Ruska, koncentrovanou zejména v Tatrstánu. Roku 1547 se Ivan IV. Vasiljevič, zvaný Hrozný, nechal korunovat carem a nastolil tak tzv.samoděržaví: centralistickou absolutní monarchii.

carské Rusko

Rozmach ruského carství se zastavil v období vnitřních bojů (tzv. smuta) po vymření dynastie Rurikovců na přelomu 16.—17. století. Roku 1613 byl pak zvolen hlavou státu Michail I. Romanov - dynastie Romanovců následně vládla v Rusku až do roku 1917. Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, známý svými odvážnými reformami a modernizací státu. Na počátku18. století dovedl Rusko k vítězství proti Švédsku a na jednom ze získaných území založil Petrohrad, který se stal hlavním městem země. Roku1721 přijal Petr titul imperátora a stát změnil název na Ruské impérium.Vláda Kateřiny II. Veliké pak přinesla osvícenské reformy, počátek rozvoje věd, stavbu obrovských paláců v okolí Petrohradu.Roku 1809 k Rusku připojeno Finsko. Napoleon Bonaparte,   vpadl do země roku 1812, avšak jeho tažení zakončené okupací Moskvy skončilo debaklem.

Opozice proti carství (vyjádřená již povstáním Děkabristů roku 1825) sílila, zejména ze strany dělníků, ale také intelektuálů a příslušníků neruských národů, jež byly vystaveny tvrdé rusifiraci. Po poražené prvni ruské revoluci (1905) byl sice zřízen parlament, ale absolutismus oslaben nebyl. První světová válka  pak přinesla rozklad státu a Velkou říjnovou revoluci, která přeměnila Rusko v socialistický stát a uvedla ho do občanské války.

Sovětský svaz

7. listopadu 1917 byla v Petrohradu ustavena sovětská vláda v čele sLeninem, revolucionářem a marxistickým intelektuálem. V lednu 1918 byla vyhlášena   Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), v jejíchž postupem doby pozměněných hranicích existuje dnešní Rusko.Země upadla do vleklé obšanské války trvající až do roku 1922, kdy odešla velká část spisovatelů, umělců a vědců do emigrace. V roce 1921 Lenin vyhlásil novou hospodářskou politiku, díky níž se podařilo alespoň částečně konsolidovat hospodářství. Sovětský svaz vznikl  30. prosince 1922 spojením RSFSR s Ukrajinskou SSR, Běloruskou SSR, a Zakavkazskou SSR. Po Leninově smrti roku 1924 se chopil moci Stalin.Probíhala násilná kolektivizace zemědělství, budování těžkého průmyslu a infrastruktury, elektrifikace země; zvyšovala se gramotnost obyvatelstva či dostupnost zdravotní péče, avšak rozvoj země probíhal za cenu likvidace odpůrců režimu a kolektivizace, kteří byli internováni do tzv. gulagů, zejména na Sibiř a Dálný Východ, kde zemřely milióny osob. Po 2. světové válce je SSSR jednou ze stran tzv. studené války. Po Stalinově smrti dochází k tzv. ustrnutí, nebyla již provázena represemi ve velkém měřítku, avšak bránila se jakékoli modernizaci a způsobila hospodářský propad.

Nezávislé Rusko

Po roce 1989 měl být Sovětský svaz, pro jehož zachování se vyjádřila v referendum většina voličů, reorganizován ve volnější federaci. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen Boris Jelcin. Jeho cílem bylo zrušení demokratických přeměn, byl potlačen. 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska,Ukrajiny a Běloruska podepisují Prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států stanovící, že „SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat“. 25. prosince 1991 byla RSFSR oficiálně přejmenována na Ruskou federaci.

V říjnu 1993 propukla tzv. ústavní krize, kdy Jelcin v rozporu s ústavou a s odvoláním na výsledky referenda o jeho pravomocech rozpustil ruský parlament. Povstání, které proti rozhodnutí protestovalo, bylo krvavě potlačeno armádou. Éra Borise Jelcina je pak obdobím bolestného přechodu ke kapitalimsu, krachu velkých státních podniků, nárůstu kriminalistiky, ztráty velmocenského postavení a velmi pomalému a problematickému etablování demokracie, která v Rusku nemá tradici.  Jelcin spustil vlnu privatizace podniků včetně nalezišť surovin.  31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vládyVladimira Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska. Obnovuje se vliv pravoslavné církve, sjednocené s exilovou větví. Státní rozpočet začal dosahovat přebytků a postupně docházelo k růstu HDP, průmyslové a zemědělské produkce, rozvoji stavebnictví, růstu reálných příjmů obyvatel a ke snižování inflace. V roce 2008, kdy se stal prezidentem Dmitrij Medveděv, však země začala čelit globální ekonomické krizi. Rusko je jakožto vývozce surovin těžce postiženo snížením světové poptávky.